Chuť dračího života
Má první knížka: Chuť dračího života. Jde o deset volně navazujících povídek o rodině, jejíž součástí je drak. Ne však jako domácí mazlíček, ale přímo jako jeden z rodičů. Neboj se, není to nic úchylného! Maminka Patricie je normální žena, občas ji však sužují nezvladatelné záchvaty tzv. drakonizmu, kdy se na pár hodin musí proměnit v malou zelenou dračici. Její manžel, a zároveň vypravěč většiny příběhů Jiří, pak musí dělat všechno proto, aby ji nakrmil, obstaral a hlavně uchránil před dotěrnými zraky sousedů. Je to pro ně pro všechny dlouhá a bolestná cesta plná zvratů a situací, kdy musí balancovat takřka na ostří nože.
Když už se zdá, že mají situaci jakžtakž pod kontrolou, vynoří se odnikud lovec, který je rozhodnutý za každou cenu polodračici ulovit. Komplikace se vrší jedna na druhou, ale zdá se, že v tom manželé Marvanovi a jejich tři děti nejsou úplně sami.
Připadá ti to téma absurdní? Zkus se rozhlédnout. Třeba jsou draci všude kolem tebe! Možná stačí jen lehký pohyb rukou a vstoupí do tvého života.
Ukázka:
Erika vzlykla: „Když ma-min-ka ..hyk! Ma-min-ce..hyk!“
Cítil jsem, jak se mi v plicích zastavuje dech: „Něco se jí stalo?“ Obě dívky přikývly.
Děti jsem posadil na lavičku u ohniště, hodil jsem přes ně svou bundu a vyběhl k domu. Minul jsem hrázku naskládaného dřeva, která odděluje zahradu od dvorku za domem. Jakmile jsem vstoupil zadním vchodem na prosklenou verandu, uslyšel jsem podivný hluk. Vycházelo to z kuchyně, do níž se dalo vejít dveřmi přede mnou. Nejvíc ze všeho to vypadalo, jako by u nás řádila parta sjetejch stěhováků. Moc jsem nad tím neuvažoval a pokračoval rychle do kuchyně.
Jídelní stůl byl převrácený. Průvan vzdouval záclony kolem oken a všude po zemi se válely střepy a části kuchyňského vybavení. Zdi i strop byly potřísněny červenými kapkami. Červená louže byla i pod sporákem. Rozmazané stopy vedly do pokoje za kuchyní. Odtud se taky ozýval hluk rozbíjeného nábytku. V rachotu se dalo jasně rozeznat tiché temné vrčení. Začínal jsem tušit, k čemu tady asi došlo. Se zatajeným dechem jsem dál postupoval velmi pomalu. U kamen jsem se natáhl a sundal z hambálek jednu tyč. Byla to dobře půldruhého metru dlouhá jasanová hůl, kterou jsem tam měl položenou jen provizorně, abych zvětšil ložnou plochu. Teď jsem za ni byl velice vděčný. Vyzbrojen holí jsem se plížil podél zdi až ke dveřím do pokoje. Zastavil jsem se u zárubně a opatrně nakoukl dovnitř. Vybavení pokoje dostávalo pěkně zabrat. Jedna skříň byla povalená, druhá ležela v troskách na opačné straně místnosti. Jejich obsah se válel všude okolo. Stolek s počítačem byl převrácený, postel v rohu prošlápnutá. Piáno bylo posunuté kus od zdi, ale jinak v pořádku. Celé scéně zkázy dodával atmosféru oblak štiplavého dýmu.
Uprostřed pokoje sebou, na hromadě trosek, házel tvor, který na první pohled připomínal přerostlého zeleného krokodýla s křídly. Bestie měřila dobře tři a půl metru a rozpětí jsem odhadoval asi na pět. Ležela na zádech s hlavou zvrácenou dozadu, křídla měla zpola otevřená. Velkýma nohama s masivními pařáty divoce kopala na všechny strany. Dlouhý, špičatý ocas se divoce svíjel po zemi a rozhazoval cáry knížek a poházené hračky. Tlama, plná ostrých zubů, jakoby lapala po dechu. Z nozder jí vyletovaly obláčky dýmu. Hlasitě dýchala a vydávala přitom hrdelní vrčení.
Chvíli jsem celý výjev pozoroval. Potom jsem, co nejtišeji, opřel hůl o futro a vstoupil dovnitř. Srdce mi bušilo. V žaludku jsem měl snad pytel ztvrdlého cementu.
Jakmile mě saň zpozorovala, přestala se na okamžik zmítat ve své křeči. Stačil jsem jen zahlédnout vytřeštěné žluté oko. Náhle sebou zvíře mrsklo s takovou prudkostí, že to vypadalo, jako by udělalo přemet ve vzduchu a dopadlo pevně na všechny čtyři nohy. Žluté oči v šupinaté tváři třeštilo na mne. Jak uhel černé zorničky doširoka roztažené. Teď bylo jasně vidět, že mu hlavu až na dlouhý krk kryje hustá krátká hříva zrzavé barvy. Po stranách hlavy vyrůstaly dlouhé, špičaté uši. Čumákem se téměř dotýkala mého obličeje.
„Huááárr, huááár!!“ Její řev mě na chvilku ohlušil a beton se propadl o patro níž. Přesto jsem neuhnul pohledem: „Já tě slyším, ale nerozumím ti. Tak na mě, laskavě, přestaň řvát!“